František Filipovský
František Filipovský / herec, dabér
Nar.: 23.09.1907
Přelouč, Rakousko - Uhersko
Vynikající dabér a herec František Filipovský se narodil 23. září 1907 v Přelouči do rodiny flétnisty orchestru Prozatímního divadla, skladatele a kapelníka Františka Filipovského st. Po otci zdědil umělecké nadání, už od dětství hrál na různé hudební nástroje a v kostele zpíval na kůru. V Chrudimi vystudoval kurz při obchodní akademii. Při tom působil ve studentských představení a o prázdninách u venkovských společností. Odešel do Prahy na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval dějiny umění a estetiku (1929 – 1933). Současně vystupoval a režíroval na různých pražských scénách (v letech 1929 – 1930 to byla Velká opereta, Voice – band E. F. Buriana a Moderní studio J. Frejky a v letech 1930 – 1931 v Intimním divadle a ve smíchovské Aréně). Studia na UK nakonec nedokončil.
Profesionální dráhu započal v Osvobozeném divadle (1931 – 1938). Poté hrál ve Švandově divadle na Smíchově (1939 – 1940), v žižkovském Moderním divadle (1940 – 1942) a v divadle Uranie (1942 až 1944). Odtud se dostal do činohry Národního divadla (1945 – 1992). Rovněž hostoval od padesátých let na různých pražských scénách (Semafor či Viola).
Od mládí Filipovský vynikal hudebním a fyzickým nadáním, které ho předurčovaly ke zpěvoherním a fraškovitým rolím (například hrál principála komediantů ve Smetanově „Prodané nevěstě“). Již v Osvobozeném divadle se uvedl ve svém svébytném komickém stylu („Caesar“, „Balada z hadrů“, „Těžká Barbora“ a další). Už v mladém věku ztvárňoval různé malé rtuťovité, čilé a sršaté pány a dědy starších datumů narození. Takto si postavy vytvářel i v Národním divadle. Filipovský nevytvářel postavu v celé její šíři, ale rozdroboval ji do malých a ostrých detailů úkonů a gest. Skvělé postavy vytvářel ve hrách „Večer tříkrálový“, „Člověk odjinud“, „Revizor“, „Lakomec“, „Maryša“, „Fidlovačka“, „Cyrano z Bergeracu“ a zejména „Lakomec“ od Molièra. Byl otcem dvou dětí: syna Jana Filipovského a dcery Pavlíny Filipovské (*1941), která je dnes známou zpěvačkou a herečkou.
Poprvé se ve filmu mihl jako student v Innemannově a Vančurově dramatu PŘED MATURITOU (1932). Již předtím se na plátně objevoval jako komparsista (například v komedii C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK). Ve 30. a 40. letech vytvářel malé role, úředníky (LIDÉ NA KŘE, KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA, U POKLADNY STÁL..., KATAKOMBY), tajemníky (ŽIVOT JE KRÁSNÝ, NEBE A DUDY), účetní (HOTEL MODRÁ HVĚZDA, GABRIELA), číšníky (Z BLÁTA DO LOUŽE, PANENSTVÍ, BÍLÁ VRÁNA, BARON PRÁŠIL), krejčí (Z ČESKÝCH MLÝNŮ, PROVDÁM SVOU ŽENU), doktory (ZLATÉ DNO), právníky (HORDUBALOVÉ, KRISTIÁN), muže různých profesí (HRDINA JEDNÉ NOCI, KDYBYCH BYL TÁTOU, TURBINA, RYBA NA SUCHU, ŘEKA ČARUJE) a mnozí další.
Do povědomí diváků se zapsal rolemi studentů – šprtů a podlejzáků v oblíbených komediích Martina Friče. Byl Krhounkem v komedii ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA (1938) a Mazánkem ve snímku CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (1939). Tyto dvě role hrál, když mu bylo dávno přes třicet.
Po válce se jeho role začaly zvětšovat. Například tramvaják Petr Nový v bláznivé komedii NIKDO NIC NEVÍ (1947) Josefa Macha, policejní rada Pištora ve snímku Martina Friče ČAPKOVY POVÍDKY (1947), proradný astrolog ve Fričově komedii PEKAŘŮV CÍSAŘ a CÍSAŘŮV PEKAŘ (1951), kaplan v komedii HAŠKOVY POVÍDKY ZE STARÉHO MOCNÁŘSTVÍ (1952), konšel elegán v dramatu JAN ŽIŽKA (1955) Otakara Vávry, Mejzlík v ANDĚLU NA HORÁCH (1955) Bořivoje Zemana, drogista Zatrapa v Cikánově komedii MUŽ V POVĚTŘÍ (1955), starý čert v Machově pohádce HRÁTKY S ČERTEM (1956), tajný policajt Bretschneider v komedii DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) a ve druhém díle s názvem POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957) vynikajícně vytvořil bláznivého poručíka Duba.
Později přešel k vyzrálým mužům, kteří byli většinou impulzivní, náladoví i hodní: detektiv Mrázek v Sequensově detektivce VRAŽDA V HOTELU EXCELSIOR (1971), král Oskar ve Sci – Fi komedii PANE, VY JSTE VDOVA! (1970), nervní vyšetřovatel v bláznivé komedii ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU! (1970), pan Rousek v pohádkové komedii DÍVKA NA KOŠTĚTI (1971), školní inspektor ve snímku ŠEST MEDVĚDŮ S CIBULKOU (1972), vodník ve Vorlíčkově komedii JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH (1974), docent ve filmu HODÍME SE K SOBĚ MILÁČKU...? (1974), učitel chemie v komedii MAREČKU, PODEJTE MI PERO! (1976) nebo doktor – popelář v Schulhoffově komedii JÁ UŽ BUDU HODNÝ, DĚDEČKU! (1979).
Ke konci života hrál různé dědečky, ať hodné nebo zlé: penzista v JEN HO NECHTE, AŤ SE BOJÍ (1977), děda v COŽ TAKHLE DÁT SI ŠPENÁT (1977), starý král v pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976), šašek Kacafírek v pohádce PRINC A VEČERNICE (1979), dědeček ve filmu CO JE DOMA, TO SE POČÍTÁ, PÁNOVÉ... (1980), sklerotický děda ve snímku V PODSTATĚ JSME NORMÁLNÍ (1981), starý mafián v BULDOCÍCH A TŘEŠNÍCH (1981) a děda – harmonikář v BÁSNÍCÍCH (JAK SVĚT PŘICHÁZÍ O BÁSNÍKY, JAK BÁSNÍCI PŘICHÁZEJÍ O ILUZE a JAK BÁSNÍKŮM CHUTNÁ ŽIVOT). Naposledy se filmovým divákům ukázal jako starý žebrák ve filmu ZUŘIVÝ REPORTÉR (1987). Za sebou Filipovský zanechal přes sto skvělých filmových rolí. V roce 1962 Josef Mach o něm sestavil hereckým střihový medailon KOMEDIOGRAF FRANTIŠKA FILIPOVSKÉHO.
Filipovský se samozřejmě uplatnil také v rozhlase (legendární se stala četba románu „Bylo nás pět“) a televizi (inscenace NEZRALÉ MALINY, ŠTĚDRÝ VEČER PANA RADY VACÁTKA, LAKOMEC, NEBOŽTÍCI NA BÁLE aj. a seriály SOUDNIČKY, KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA, BROUČCI, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, PAN TAU, ALEXANDR DUMAS STARŠÍ, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, CHALUPÁŘI, DNES V JEDNOM DOMĚ, ARABELA, LUCIE, POSTRACH ULICE, DYNASTIE NOVÁKŮ, LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, JÁJA A PÁJA či ARABELA SE VRACÍ), ve které se jako první objevil v živém vysílání 1. května 1953.
Nejvíc proslul jako dabér. Zejména geniálním dabingem francouzského herce Louise de Funèse. Tohoto herce si již bez hlasu Františka Filipovského nikdo nedovede představit. Snažili se sice někteří herci (např. Jiří Císler, Jiří Lábus nebo Jiří Krampol) po Filipovského smrti dabing de Funèse napodobit, ale marně. Diváky rovněž upoutal namluvením baby Jagy v oblíbené ruské pohádce MRAZÍK (1964). Jako dabér se uplatnil i v českém filmu (např. večerníčkový seriál POJĎTE PANE, BUDEME SI HRÁT, jež převzal po náhle zemřelém Rudolfu Deylovi ml., modrá chobotnice v komediích CHOBOTNICE Z DRUHÉHO PATRA a VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ CHOBOTNICE). Na jeho počest se každoročně udílí „Cena Františka Filipovského“ nejlepším dabérům v jeho rodné Přelouči.
Filipovský získal tituly Zasloužilého umělce (1958) a v roce 1984 Národního umělce. Vedení Národního divadla ho jmenovalo svým zasloužilým členem (1968). Je rovněž autorem memoárových knížek „Šest dýmek Františka Filipovského“ (1981) a „Kamarád dobré nálady: Ze vzpomínek Františka Filipovského“ (1994). Jeho osudy se zajímala také spisovatelka Milica Zdražilová v knížce „František Filipovský“ (1982). Skvělý a oblíbený herec a dabér František Filipovský zemřel 26. října 1993 v Praze ve vysokém věku osmdesáti šesti let.
